Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

J. S. Bach - z kantáty "O pokojné mysli"

Mám v sobě mír a jas; ať jiný má své roupy, mou mysl pokojnou si sotva někdo koupí. Já nejsem velký pán, ba, chudý jsem až dost, a přesto nalézám dost látky pro radost.

Čím bych se vychloubal? Jen blázen zvonkem zvučí. Jsem raděj stranou, sám; jen zbabělí psi skučí. Já jenom svého dbám a růže nechám kvést; i když jsou pouhý květ, co v kráse štěstí jest!

Je hlavní touhou mou své touhy umět řídit. Mám dost, když nemám hlad; nač po marném se pídit? Kdo takhle umí žít, už tu se dobře má; a pak ho čeká ráj a věčnost blažená.

V míru se svou vlastní duší jak je krásné v světě žít! Kdo však zná jen co svět dává, neví, co je radost pravá, chudý je i jeho cit.

Vy lidé, co se pachtíte jen po tom, co má svět a pro mamon jste samý shon, jenž duši nechá hladovět: jak ubohá je vaše naděje, že vám to k štěstí přispěje! Je bloud, kdo hmotné blaho shání: co získá, neblaží ho ani; když blaží, je to pouhé zdání, pomine dřív než páry ranní.

Kdo hledá světské poklady, je jako z bláta dům, co nemá základy. Bohatství málo užiješ, když, třebas dal sto zámků na poklad, se celé noci musíš před zlodějíčky bát. Sláva, jmění, slast - to je zboží světa přeludné a vnější; je nekonečně blaženější, kdo nedá tím se zmást.

Lesk, pýcha světa se vším všudy mou duši málo pokouší. Ten příchuť ráje okouší, kdo v duši bohat, ač je chudý.

Zlé už je dost mít spoustu marných statků a vidět v tom svou ctnost, je střádat na hromádku. Však mnohem horší je, když člověk tím se zotročiti dá. A když ta radost, kterou ukojil svou žádost, už se mu mrzí, jak už to tak nese čas, on po jiných se pachtí zas.

Kdo v hloubku nitra se ponoří, plamenem marným nehoří a slyší v sobě boží hlas; v něm dojde potěšení, a tomu konce není.

Jak mušle perlová jen v záři slunka svěží se otevírá a zjeví poklad svůj, ty o poklady stůj, co na dně duše leží. Jen otevři se nebi vstříc a najdeš perlu pravou, že krása celé země vedle ní je polní travou.

Raduj se, duše má, nade vším, co Bůh ti dá... Pátrat v hloubkách toho světa, to je marnost ješitná; pouze tomu štěstí vzkvétá, kdo je v sobě najít zná. Raduj se duše má, nade vším, co Bůh ti dá.

Člověk šlechetný je mušle perlová; sám v sobě poklad má a na zlato, pocty, řády hledí jak na marný krám. Třeba nemám statky tady, zato v Bohu domov mám. Nač mi je za mění štvát se, za špinavým penízem? A čím tady holedbat se? Tohle všechno pohřbí zem! Kdo by chtěl mít ptačí křídla? Já mám tady na svém dost. Toužím do rajského sídla, jen v tom je má blaženost. Nespoléhám na přátele, s těma bych to v nouzi chyt! To bych mohl stejně směle taky vítr sít a žít. Chtít se nořit do rozkoší, to je příliš drahá slast: na to nemám kůži hroší, strachy bych se musel třást. Neb je dána všemu míra: co začne, to skončí zas; jeden živ - a druhý zmírá. Časem zajde vše, i čas.

Rajský míre pokojných! Kdo se tobě oddá duší, zlého nic jej nenaruší, žádný stín a žal a hřích. Božský míre pokojných, tebou chudý bohatne, má, co mnohý z knížat ne. Kéž jsi úděl všech dnů mých!"

J. S. Bach - z kantáty "O pokojné mysli"

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášení